Autor – IM Cyril Ponížil – se souhlasem autora převzato z www.sachzlin.cz
Jak asi většina z vás ví, v průběhu srpna jsem absolvoval tradiční turnaj ve vídeňském „Rathausu“. Jednalo se o „největší turnaj“ ve střední Evropě co se týká do počtu zúčastněných, a přestože zde málokterý ze silných hráčů dostává podmínky, tak první ceny stále nalákaly několik silných bojovníků. Po shodě okolností nalákal i mě, a i já jsem byl tedy připravený se rvát bez jakéhokoliv zajištění o čest, slávu a poklad v hodnotě 2500 euro :-). („Cyril, do you want to win this tournament?“ Yes, I really wanna. Cause my ambitious are bigger than my actual skills.“ :-))
Ale pěkně popořadě. V době, kdy jsem řešil turnaje a viděl jsem, jaké investice bude turnaj ve Vídni obnášet, okamžitě jsem jej ze seznamu vyloučil. Abych se svým ratingem vůbec jenom musel platit startovné, to se nestalo už dlouho, a považoval jsem to za nehoráznost :D. Hlavně bydlení by s mým „křehkým“ studentským rozpočtem slušně zamávalo. Nicméně poté co jsem se nevešel do GM turnaje Olomouce, jsem začal řešit co dál, a znovu jsem se začal o turnaj zajímat. Bydlení jsem se snažil řešit přes kamarády (hotely jsem vyloučil, protože jsem nechtěl zbankrotovat) a podařilo se. Zjistil jsem, že spolužačka z gymplu Peťa se zrovna vrátila z Číny a náhodou je ve Vídni na stáži. A ta se mi také postarala nejen o zázemí ale i o zážitky z Vídně. A rovněž patří díky svazové podpoře, který se mě rozhodl za výkony na Mitropě částečně podpořit.
Těsně před turnajem jsem se společně s manžely Rodsheinovými a Movssesjanovými (kteří den předtím trénovali rakouskou reprezentaci) navštívil Schönnbrun, a kromě prohlídky zahrad letního sídla Marie Terezie a krásného výhledu na Vídeň, jsem se dozvěděl i např. o popularitě Aronjana v Arménií nebo proč arménská reprezentace bude chybět na letošní olympiádě. Budoucí členové klubu 2700+ se poté se svými drahými polovičkami odebrali do nejstarší ZOO v Evropě, já už jsem však pokračoval jinam, protože na naši ZOO Lešnou nic nemá :D.
Z prvních dvou kol vídeňského turnaje bylo nejnapínavější asi to, jak jsme s Peťou sháněli po noční Vídni uhlíky do vodní dýmky, protože jsme na ni oba měli hroznou chuť. A tato situace nás zavedla do úplně neznámých koutů Vídně. Ale nebojte, všechno dobře dopadlo, a vítězná večerní dýmka stála za to. Další zajímavou věcí bylo to, že když Peťa viděla, co všechno obnáší příprava na partii, jakým rozhodnutím musí šachista během turnaje čelit, psychologické a matematické aspekty partie, tak se začala o šachy zajímat (m.j. si vygooglila, kdo je Navara) a přišla se podívat do Rathausu, a hrozně se jí tam líbilo.
Pak další zajímavost bylo ještě to, že jsem měl možnost si podat ruku s rakouskou jedničkou GM Raggerem (kterého jsem měl podle mých turnajových představ v 5.kole bílými zremizovat :D), což už byl 3. hráč budoucího klubu 2700+, kterého jsem potkal během prvních dnů ve Vídni.
Ale zpátky k šachům. To, že do turnaje pustili i hodně hráčů vysoko <2000, byla asi jediná nevýhoda a daň za rekord v počtu hráčů. Hlavně v partii 1. kola jsem byl znuděný (protože soupeře to asi nebavilo, mě to nebavilo, všichni věděli, jak to dopadne… ). To ve druhém kole jsem už musel něco předvést (že dokážu sebrat pěšce, a že jej dokážu udržet).
Ve 3. kole jsem hrál se zkrachovalým, ale celkem solidním IM cca 2280, a čekal jsem, že ten už bude něco umět. A jeho volba varianty 1.e4 c5 2.Jf3 Jf6 mě trochu nemile překvapila, protože jsem musel lovit v hlavě, jak ta varianta vlastně pokračuje. Nicméně nebylo moc kde uhnout, a tak jsem šel do toho. Naštěstí se ukázalo, že soupeř není tak dobře připravený, jak jsem se obával. Dynamit, který se rozhodl soupeř zapálit, mu vybuchnul před očima. Protože přeci jen – když se někdo rozhodne v dnešní počítačové době hrát brutálně riskantní variantu proti „hovadu s ratingem 2510“, musí znát odbočky a musí to hrozně dobře umět. Tady knížky z roku 1984 prostě nestačí :-). Ale tak co, alespoň byl čas si jít prohlédnout Prater a Stephansdom :-).
Dozvěděl jsem se, že je možné i v rámci turnaje bezplatně navštívit vídeňské termály, a tak jsem toho využil. Na partii jsem se připravoval poctivě a relativně dlouho, ale termály jsem nakonec stihl (i když jsem se po cestě ztratil). Jednalo se zatím asi o největší plavecký komplex, jaký jsem kdy viděl. Nevýhoda zase byla, že po plavání a relaxaci ve vířivce se mi před partií vůbec nic nechtělo.
Už v partii 4. kola se lehce projevila další moje neschopnost, která mě provázela po zbytek turnaje. Neschopnost si dobře vybrat variantu. I když ve 4. kole se pořád ještě spíše jednalo o její neznalost :-). Solidně hrající soupeř měl pohodlnou pozici. Já jsem se jej snažil zmást, ale zmátl jsem málem sebe, naštěstí soupeř se sekl v propočtu a já jsem tím pádem nemusel bránit horší střelcovku. V závěru jsem ještě zkoušel soupeře zmást ve věžovce, ale na rozdíl od předchozích soupeřů, tento hloupý nebyl, a partie skončila remízou.
Další den byla sobota, bylo dvoukolo, čekal jsem, že se bude jednat o dost drsný den, hrálo se brzo ráno, a já jsem si poprvé začal klást otázku, kolik éček jsem schopný obětovat pro jedno kafe 😀
Ty jsem nakonec neobětoval a možná i pod touto tíhou probíhalo ranní 5. kolo ve znamení nejodfláknutější partie sezony. Zkoušel jsem soupeře překvapit v sicilce 3. Dxd4, což nebyla špatná idea, přivést soupeře k ježečkovi touto cestou… Kdybych se jenom byl podíval, co soupeř hraje za bílé, a že variantu dost dobře zná, a tak se začínal pomalu rýsovat „pardubický duch přípravy. Poprvé jsem se opravdu zamyslel až v pozici, kdy mi došlo, že je na čase se pokusit alespoň minimalizovat ztráty. Dobré však bylo, že se mě soupeř nesnažil porazit a nabídl mi v lepší pozici remízu.
Na to se snažím už nějak reagovat a doufám, že vegetariánský oběd v centru Vídně mě trochu lépe naladí na odpolední partií. Ve které si ale opět nevybírám úplně dobrou variantu J. Nicméně odfláknutě to zahrál soupeř, který směřuje z lepší pozice pomalu do horší, aby pak následně vymyslel geniální remízový obrat. Když už znechuceně očekávám, kdy se partie znovu odebere do remízového přístavu, tak mě soupeř překvapí výběrem a pasivním bráněním věžovky a tady se šance chytám. Byť máme stejný počet pěšců, s aktivní věží jsem připravený hrát do „holých králů“ a nenechat soupeře vydechnout. Bohužel je pozice objektivně remízová, a i přes snahu soupeře si tupou věžovku co nejvíc zkomplikovat, končí partie :-(. (Tak jsem alespoň od soupeře, který po celou dobu prodával časopis News in chess, dostal jeden výtisk zadarmo. Samozřejmě jsem jej přijal, jsem Čech, cokoliv je zadarmo….)
V 7. kole dostávám bílými výrazně slabšího soupeře, jakoby se organizátoři snažili mojí nemohoucnosti pomoct. Nicméně opět chci hrát trpělivě a nechci jít do variant. No, byla to hrůza – tohle už nebyl pouze „pardubický duch“, ale ložená „pardubická příprava“ – ze zahájení rovnou do vynucené prohry. Tady už jsem si teda sedl na židli a makal. Využil jsem toho, že mě soupeř ze zahájení nezabil a že mám „pouze“ kvalitu na míň, za kterou mám dokonce pěšce. A tady konečně začínám hrát šachy důstojné mému ratingu. S dvojicí střelců postupně omezuji soupeřovu pozici, soupeřovy figurky ztrácí prostor i souhru. Nicméně pořád, objektivně, má soupeř dobré šanci pozici alespoň udržet, pokud tedy pořád ještě nestojí lépe. Nicméně jakmile získávám už i dalšího pěšce, tak si věřím, že soupeře nakonec udolám. Po zisku kvality zpět se koncovky různobarevných střelců nebojím, protože 2 slabiny jsou 2 slabiny. Jak bylo v plánu, soupeře jsem postupně pomalu přehrál, ale začínat v prohrané pozici jsem úplně nechtěl :-).
Po takové partií jsem nemohl jinak než na pivečko do hospody (stálo to sice 4 eura, ale celou dobu jsem šetřil, vařil jsem si (naštěstí jenom sám pro sebe) a nějakou radost jsem si udělat musel 🙂 ). Dokonce se pak šlo do klubu, kde údajně jakýsi rakouský šachista slavil narozeniny (dodnes nemám tušení, kdo to byl). Mým cílem bylo před turnajem poznat i „temné kouty“ Vídně a tento „pajzl“ (s pochybnou muzikou, pochybným… snad vším, co tam bylo) byl pro to ideální příležitostí. A to, že se nacházel pouze pár metrů od Stephansdomu, byla už jenom třešnička na dortu. Nicméně abych si vydělal na pivo, na vstup, (a ostatně na celý pobyt), jsem potřeboval další den vyhrát. Takže jsem se chtěl dostat nějak rozumně domů, ale nastal další problém – najít „vídeňské rozjezdy“. Tak jsem se lámanou němčinou/angličtinou snažil nějak domluvit, po sérii událostí jsem dorazil, kam jsem chtěl a zjistil jsem, že nejbližší rozjezd jede až za půl hodinky, tak jsem se vydal pomalu noční Vídní směrem k domu a cítil se skvěle (úplně jak 20letý kluk v Brně na prvním flámu). Bez toho, aniž bych si uvědomil, že mi končí Wochenkarte, jsem se nakonec svezl 4 zastávky a úspěšně dorazil na byt.
Další den jsem s Peťou, než šla do práce, posnídal, a jako každý den jsem pak šel znovu spát, a tentokrát jsem se vzbudil až po 12h, s výčitkami svědomí, že tohle nedisciplinované flámování není hodné potenciálního reprezentanta (ne, že by ten, který byl do repre vybrán místo mě, na tom byl o moc líp :D), ale hlavně jsem potřeboval odpolední partií vyhrát, pokud jsem chtěl pomýšlet na zajímavé umístění. Připravoval jsem se skoro až do začátku kola, a velice jsem uvítal, že mi Peťa poslala od mamky špíz, který byl rozhodně lepší než „ein Minuten Steak“ a převařené brambory z mojí dílny.
Do partie 8. kola s 18.letým Polákem jsem na Rosťovo doporučení vstoupil v rámci hesla: „ Nestát po zahájení na prohru, a ono to půjde!“. A kupodivu to i šlo! I když jsem byl černý, snažil jsem se hrát zdravé tahy, a to na poněkud viditelně přemotivovaného soupeře, který si nejspíš po mých předchozích partiích myslel, že jsem asi nějaká úplná lama, platilo. Já jsem však byl proti, a partie se nesla v duchu jako bych soupeři naznačoval: „Ano, hraju tady sice hrozná lejna, ale tebe si povodím!“ A opravdu, nebojácný soupeř byl po sérii chyb nucen odevzdat kvalitu, kterou jsem pak hrozně moc hodin uplatňoval, a byl jsem rád, když jsem snad v nejdelší partií kola zvítězil. Nikdy jsem nevěřil, že uplatňovat dvě věže proti V+S s pěšci je tak náročné. A kdyby to soupeř zahrál přesně, tak to uplatňuji ještě teď :D.
Gajek, Radoslaw 2434 – Ponizil, Cyril 2510 0–1
Po této partií jsem se dostal na byt znovu celkem pozdě, nicméně „posunutý vídeňský režim“ mi umožnil se relativně slušně připravit na další partií – to byla asi poslední výhoda. Ráno jsem však naopak byl rád, že mě Peťa z postele vykopala, protože mi už podruhé nezazvonil budík. Do toho mi pak dále ještě nepsala propiska, ve Strassenbahn nefungoval automat na lístky (a to, že mi už 2 dny nefunguje Wochenkarte, mi samozřejmě došlo až uvnitř :-)) a kafé jsem ráno nestíhal a v Rathausu bych se nedoplatil. Ale i tak jsem dorazil včas a v rámci možností nepoznamenán :-).
Před posledním kolem byla situace daná, dostal jsem v turnaji solidně hrajícího hráče 2440, měl jsem bílé: Když vyhraji, beru polovinu pokladu, když remizuji, mám 300 babek, když prohraji, nemám nic. Jednoduchá matematika říkala jasně, že bych se měl pokusit možná i trochu zariskovat, protože finanční rozdíl mezi výhrou a remízou (1000-300=700) je větší než mezi remízou a prohrou (300-300=0). (Pozn. pokud nepočítám daně!). Tato jednoduchá matematika však zkolabovala na jednoduché psychologii, která říkala, že lepší něco než nic :-).
Jako bych se tedy už před partií rozhodl moc neriskovat a vstoupil do ní s pocitem, že mi remíza ke spokojenosti stačí. Nicméně se mi tedy v konečném 9. kole příprava povedla! A ze zahájení jsem získal pohodlnou hru. Ale soupeř kontroval pragmaticky správnou obětí pěšce, nicméně dobré obranné šance mu zůstávaly. Tohle byla přesně pozice, kterou jsem před partií chtěl, pozice, kterou jsem nemohl prohrát! Nicméně stačil jeden nepřesný ústup věží, a soupeř mě už celkem suverénně zremizoval. Mohl jsem se pokusit alespoň dostat pozici do lepší (ale remízové) věžovky s pěšcem víc a zkoušet ho v ní, ale ani k tomu jsem se nakonec nedostal.
Tak tedy remíza. Ty poslední kola, ve kterých se hraje o brutálně veliké peníze, se hold budu muset naučit zvládat lépe, protože podobná situace určitě ještě přijde. Ačkoliv se jedná možná trochu i takovou malou loterii (kdo vyhraje poslední kolo, bere kolikrát větší část pokladu, než by si za své výkony zasloužil), ale většinou jsou to právě silní hráči, kteří poslední kola o brutálně velké peníze s přehledem zvládají. (A právě v těchto situacích silní přejí – slabí padnou :-))
To, že lidi nedokázali správně vyslovit moje jméno, ať už při prezenci, v hospodě nebo kdekoliv jinde, na to jsem si zvykl a to mi až tak nevadilo. Ale při vyhlášení do mě snad musel kdosi kopnout, protože to jsem po vyhlašování vedlejších turnajů pomalu ani netušil, že už jsem na řadě. Nechybělo moc a o svých pracně vydřených 300 babek jsem málem přišel :D.
Jestli jsem s 11. místem, bez partie s velmistrem, spokojený? Když se to podá takhle, tak nejsem. Nicméně za předvedené výkony jsem si nic víc nezasloužil, loterii posledního kola jsem nevyhrál a jedna povedená partie za turnaj je prostě málo na vítězství, zvlášť – když se jedná o „největší“ turnaj ve střední Evropě :-). Na druhou stranu, na turnaji hrálo několik malých „supersmradů“ (viz. Kubův článek o Pardubicích) nebo několik hráčů, kterým turnaj prostě sedl. Takže 11. místo tak špatné není, znovu prohlašuji – „Dobrých 5 bodů do ELA a jedeme dál!“ 🙂
Napište komentář