Jak jste se už mohli dočíst z předešlých článků víkend od 9.11. – 11.11.2018 patřil kromě tenisového fedcupového ženského finále a šachového souboje o titul mistra světa, také manažerům, kteří odehráli v hotelu sv. Ludmila ve slovenské Skalici prestižní Česko-slovenský zápas. Pátek patřil alternativní simultánce GM Horta a GM Plachetky proti cca dvacítce soupeřů. Sobota zase samotnému zápasu, který předcházela skvělá ochutnávka vín a steaků v místním špičkovém steak house u golfového hřiště. Slováci měli tento rok silnější a kompaktnější tým, který se opíral o ligové a extraligové matadory. Náš český tým měl také extraligové a ligové hráče, ve vzájemných zápasech však vždy tahal za kratší konec. Jak už jsem několikrát uvedl, celá akce byla připravena na špičkové profesionální úrovni, tak jak se na mezistátní zápas sluší a patří. Byla to opravdu moje nejlepší šachová akce, které jsem se kdy zúčastnil. Ať už to bylo nádherné prostředí čtyřhvězdičkového hotelu sv. Ludmila, jehož personálu bychom chtěli moc poděkovat, nebo účast mezinárodní šachové rozhodčí a samozřejmě v neposlední řadě přítomnost dvou šachových legend GM Vlastimila Horta a GM Jána Plachetky. Právě druhý jmenovaný, tedy velmistr Ján Plachetka přisedl k mému stolu na sobotní večeři a strávili jsme spolu téměř dvě hodiny, během kterých jsme si pěkně popovídali.
Jako první věc mě zajímalo kdy pan Plachetka získal velmistrovský titul? Na tuto otázku mi pan Plachetka odpověděl, že titul velmistra získal jako první Slovák v roce 1978, tudíž letos oslavil „čtyřicetiny“. Systém velmistrovských norem fungoval principiálně stejně jako teď, ale podle pana Plachetky ten nejpodstatnější rozdíl byl v tom, že v minulosti bylo chorobně málo turnajů, kde se dala velmistrovská norma uhrát ( tudíž i logicky vzato méně velmistrů ), zatímco v současnosti je turnajů opravdu neporovnatelně více. Jako příklad mě napadá porovnání od IM Milana Babuly, ( kterému na dálku vyřizuji pozdrav od pana velmistra Plachetky ), že v Anglii byli v sedmdesátých a osmdesátých letech pouze dva velmistři a nyní je jich tam kolem devadesátky… Pan Plachetka také říkal, že velmistrovskou normu splnil v čistě amatérských podmínkách. Jediné v čem měl ve svém zaměstnání šéfa fyzikální laboratoře v Košicích výhodu bylo to, že jeho šéf, který mu po pracovní stránce nic neodpustil hrál také šachy. Proto mu také dovolil, aby si nastřádal „volné dny“ / jako reprezentant měl nárok na jeden volný den týdně / a poté mohl jet na turnaje, kde si také uhrál velmistrovskou normu. Jakmile se stal velmistrem byl stále v práci, ale jelikož měl děti, tak to bylo časově velmi náročné. Naskytla se mu však šance být součástí programu pro sportovce ( kam spadali hokejisté, fotbalisté, krasobruslaři atd ), což by mu umožňovalo dělat šachy na plný úvazek. Tomu však nepřál jistý nejmenovaný pán na ČSTV v Praze. Šance přišla o něco později když se několika nadšencům z Trnavy podařilo uskutečnit svůj sen a založit silný šachový tým. Dokonce se jim podařilo získat povolení z Prahy, aby pan Plachetka mohl dělat šachy na plný úvazek.
Dále jsme volně přešli k šachovým olympiádám. Na šachovou olympiádu do Buenos Aires naši šachisté nejeli z důvodu, který dnes připadá spíše úsměvný. Do poslední chvíle se totiž čekalo jestli postoupí naši fotbalisté na světový šampionát nebo ne. Bohužel však nepostoupili, tak nejeli ani šachisté, protože by letenky byly příliš drahé. To, že náš šachový tým neodjel na argentinskou olympiádu mělo vliv na celkový výsledek na další šachové olympiádě, která proběhla v roce 1980 na Maltě, náš tým tam obsadil skvělé páté místo. Podle pana Plachetky mohlo být umístění i lepší, protože náš tehdejší tým, ve kterém byl Hort, Plachetka, Smejkal, Ftáčník, Ambrož a Jansa byl v té době extrémně silný. Problém byl však v tom, že vynechali již zmiňovanou olympiádu v Buenos Aires, tudíž se neměli s čím porovnat. Teprve v roce 1982 ve švýcarském Lucernu se podařilo splnit si krásný sen a obsadit druhé místo. První byli samozřejmě Rusové respektive SSSR, který měl ve svém týmu tři mistry světa ( minulého, současného a budoucího ). Byl to zatím největší úspěch v šachové historii družstev, ke kterému se náš tým chtěl přiblížit tento rok v Batumi, což mu však nevyšlo. Pan Plachetka ještě dvakrát reprezentoval na olympiádách Slovensko v letech 1994 a 2002.
Roman Hlavička
Napište komentář